Jak jsem se zbavil fotovýbavy....

......a našel radost (i záda)

Už mnohokrát jsem si všiml, že můj fotobatoh má větší ego než já. Canon 1D Mark III se tvářil jako kulturista po tréninku a L-ková skla se v něm válela jako těžké činky, které prostě musíš zvedat – jinak nejsi správný chlap/fotograf.

Rozhodnutí zbavit se profesionální zrcadlovky a celé té výbavy proto nebylo zoufalství, ani kompromis. Byl to akt čirého zenového osvícení. Malá bezzrcadlovka, jedno pevné sklo se skvělou světelností je spíš manifest. Takové tiché prohlášení: "Vím, co chci fotit. A nepotřebuju k tomu 4,5 kila techniky, mraky ohnisek, stovky stran manuálu a pocit, že jdu do boje."

Najednou víc koukám a míň přepínám. Víc fotím a míň přemýšlím, jestli jsem si vzal správný objektiv, záložní baterky, druhé záložní baterky a plán B pro plán B. A hlavně – bez "kšeftů na focení" jsem si začal víc uvědomovat jednu věc: nadhled se neměří rozlišením snímače ani počtem tlačítek. Měří se lehkostí, s jakou vyrazíš ven, a schopností smát se sám sobě.

Protože, když ti ke štěstí stačí malé tělo o hmotnosti 355 gramů a jedno světlé sklo, nejsi fotograf, který "šel dolů". Jsi fotograf, který konečně pochopil, že nejlepší upgrade je prostě v hlavě.

Po letech, kdy jsem měl neodbytný pocit, že foťák musí být větší, než obří a objektivy dražší než rodinná dovolená, jsem se dostal do fáze, které se říká fotografická dospělost. Upřímně – dokážete si představit opravdovou "radost z focení", když máte v batohu, který s sebou taháte, váhu zhruba běžné mikrovlnné trouby? 

Zjistil jsem, že si konečně můžu fotit jen pro radost. Co chci, jak chci, kdy chci. Canon 1D Mark III a L-ková skla byla léta moje brnění. Splnil jsem si sen, užil jsem si to a budilo to respekt. Když někdo pochyboval, stačilo položit foťák s 200mm na stůl a bylo ticho.

Dnes už netoužím po tom fotit "správně". Chci fotit svobodně. Klidně vyrazím ven bez cíle, bez tlaku, bez nutnosti něco dokazovat. Neřeším, jestli mám pokryté všechna ohniska – mám pokrytou náladu. A když se fotka nepovede? Nevadí. Aspoň mě nebolela záda, protože jsem s sebou netáhl mikrovlnku.

Je to luxus, který si člověk může dovolit, až ve chvíli, kdy ví, že už nic nemusí. A možná je to ten nejvyšší profi level: fotit lehce, s úsměvem a jen tak. Protože můžu......

A proč FUJI?

Protože Japonsko....... A teď nemyslím jenom zemi, ale způsob myšlení. Většina japonských značek má v sobě něco, co se těžko vysvětluje technickými parametry. Respekt k řemeslu – shokunin, důraz na detail, klid, ticho, trpělivost. Ne okázalost, ale soustředění. Ne "podívej se, co umím", ale "udělej to co nejlépe, i když se nikdo nedívá".

Fuji mě nenápadně bere za ruku a říká: ..... tak, pojď fotit....

Možná jsou to filmové simulace, ne jako efekty, ale jako digitální interpretace skutečných filmů, na které jsem v analogové době opravdu fotil. Taková pocta historii, která dává smysl i dnes. Přepnu simulaci a najednou nemyslím na barvy – myslím na scénu. A to je velký rozdíl.

A možná je to i osobní. Fuji (Fotomat) bylo moje první zaměstnání. Moje první "dospělá" práce. A byl jsem na tu značku opravdu hrdý. Nejen na její logo, ale na to, co reprezentovala. (Děkuji, pane A. Čechu!) Naučilo mě to dívat se na věci jinak – s respektem k procesu, ne jen k výsledku.

Proto je pro mě Fuji dodnes hlavně o pocitu. 
Moje první práce......
Moje první hrdost.....
Můj první Fuji........