Některá focení člověku zůstanou v hlavě mnohem déle, než by čekal. Ne kvůli světlu, technice, pózám, nebo výsledným snímkům. Ale kvůli něčemu mnohem méně uchopitelnému — atmosféře.
Její hlas není "jen" hlas. Je to vibrace. Nese v sobě zvláštní druh naléhavosti i klidu – jako by mluvila přímo z místa, kde se potkává srdce s duší. Intonace je proměnlivá, někdy téměř šeptaná, jindy prorocky silná. Každé slovo, každý šepot, každý náznak nejistoty mi připadá jako jemný dotek, který přesně ví, kde má ve mně hledat rezonanci.
Amsterdam se často smrskává na pár snadno prodejných klišé – kanály, uvolněná atmosféra a omamná turistická pokušení. Jenže Amsterdam je při bližším pohledu spíš promyšlený experiment, který už několik století drží pozoruhodně pevně pohromadě. Historické centrum stojí na zhruba 11 milionech dřevěných pilotů, a právě díky nim si město může dovolit...
Už mnohokrát jsem si všiml, že můj fotobatoh má větší ego než já. Canon 1D Mark III se tvářil jako kulturista po tréninku a L-ková skla se v něm válela jako těžké činky, které prostě musíš zvedat – jinak nejsi správný chlap/fotograf.
Změny v životě, které hledáme nebo na které čekáme, často nemají žádný pevně stanovené "datum" nebo okamžik, kdy bychom je měli začít. Naopak, skutečná síla změny spočívá v tom, že je možné začít kdykoli, bez ohledu na to, co říká kalendář, lidé nebo okolnosti, podmínky, situace v práci, stav účtu apod.
Podzimní světlo má zvláštní schopnost – na okamžik zastavit čas. Vzduch je tišší, barvy mnohem sytější a každý paprsek jako by se chtěl naposledy dotknout kůže, než se rozplyne v chladném podvečeru. Je to světlo, které nehoří, ale hřeje. Světlo, co šeptá o pomíjivosti, kterou v sobě nese právě proto, že netrvá věčně. A tak se dívám, vdechuji tu...
Nikdy mě moc nelákalo fotit nahotu. Myslím tu otevřenou, explicitní. Občas se mě někdo zeptal, jestli dělám "umělecké akty", ale upřímně – jednak nejsem umělec a nikdy jsem to necítil jako něco, co bych chtěl nebo potřeboval fotit. Nemám ambice "tvořit akty". A nahota, jen pro nahotu, mi vždycky přišla příliš přímočará. Vlastně, až moc doslovná.
Léto v Praze může být rušné, horké a občas i únavné – ale jen do chvíle, než objevíte letní scénu Divadla Ungelt na Novém Světě. Tohle kouzelné místo, ukryté pod Hradčany v jedné z nejmalebnějších uliček staré Prahy, nabízí divadlo trochu jinak: s větrem ve "vlasech" a vínem v ruce a pod širým nebem.
Klenot českého automobilového průmyslu hypersport Praga Bohema. Je to nejbrutálnější vůz české historie a nejrychlejší silniční auto, které kdy česká firma stvořila, Hypersport s aerodynamikou inspirovanou světem F1, karbonovým šasi a motorem od Nissanu GT-R upraveným firmou RML. Výsledkem je zrychlení 0–100 km/h za 2,3 s a maximálka přes 305 km/h....
Některé chvíle za foťákem nejsou jen o světle a kompozici. Jsou o propojení. O tom, když před tebou někdo začne mluvit pohybem – beze slov, ale naprosto srozumitelně. Focení s Klárou Tilcerovou bylo přesně takové. Tanečnice, choreografka, ale hlavně člověk, který do každého pohybu vkládá emoci, energii a příběh. Byl to pro mě skvělý zážitek. Nejen...
