Na cestě k sobě... 

Někdy musíme jít dál, abychom se přiblížili sami sobě. 

Vždycky jsem si myslel, že cestování je především o objevování nových míst – ochutnat jiné jídlo, slyšet jiný jazyk, vyfotit se u jiného moře. Až později mi došlo, že ta největší změna neprobíhá venku, ale uvnitř.

Každý výlet mě odnesl o kousek dál, ale zároveň mě přiblížil tomu, co hledám – sám sebe. Nešlo o útěk, spíš o návrat. Do ticha, do přítomnosti, do otázek, které běžně přehluší rutina. A možná právě proto se k těm cestám znovu a znovu vracím – nejen nohama, ale i myšlenkami.

Když se mění krajina, měníme se i my

Když se dívám na cizí krajinu, něco se ve mně začne přeskládávat. Nejen že mizí známé kontury "mého" světa, ale pomalu odplouvají i některé názory a soudy, které jsem si doma ani neuvědomoval, že je mám. Najednou zjišťujete, že běžné věci – jako podání ruky, pozdrav, způsob jídla, nebo vztah k času – mohou vypadat úplně jinak, a přesto být naprosto přirozené a v pořádku.

Čím víc jsem "cestoval" (prosím ber s rezervou), tím víc jsem si uvědomoval, jak málo toho vlastně vím. A zároveň jak moc máme všichni společného. Přes všechny kulturní rozdíly, zvyky, nečekaná setkání, nebo malá kulturní nedorozumění jsem znovu a znovu narážel na totéž: každý člověk, kterého potkáte, je jedinečný, originální a svým způsobem výjimečný. A není to fráze. Je to realita, která se vám začne rýsovat před očima, když si dovolíte dívat se na svět bez předsudků.

Cestování mě naučilo jednu zásadní věc – neměřit svět podle sebe. Co je pro mě správné, nemusí být správné jinde. A přesto si můžeme být rovni. Ne stejnými, ale rovnocennými. Každý jsme jinak formovaná mozaika – jazykem, kulturou, vírou, historií, ale v jádru toužíme po podobných věcech: být pochopeni, milováni, vnímat, že jsme součástí něčeho většího

Na každé cestě dříve nebo později přijde chvíle, kdy se cesta přestane točit jen kolem krajiny a začne být o lidech. O těch, které potkáte jen na pár minut, kdy v romantické Florencii, v restauraci po vás hodí "žebrák" reklamní "ˇAčko" protože ho odmítnete obdarovat, anebo v Kyotu po cestě z nádraží v dešti nad vámi japonka nese deštník, abyste nezmokli, protože má obavy aby neutrpěla vaše důstojnost, protože zmoklý muž i bez vlasů může symbolizovat ztrátu kontroly nad sebou i nad situací a tedy tzv "ztratit tvář"

Ale přesto si je pamatujete celý život. O těch, s nimiž si sotva vyměníte pár slov, ale z jejich očí a chování, nebo jen gest cítíte něco známého – lidskost, laskavost, možná i bolest, kterou znáte i vy. A někdy si ani nemusíte nic říct – stačí, že spolu jen chvíli mlčíte, nebo se jen minete.

Během let jsem pochopil, že hluboký dojem ve mně nezanechaly jen památky, panoramata a seznamy "must see" míst. Byli to lidé – ti, kteří mě přijali mezi sebe, i když jsem pro ně byl cizinec, mluvící cizím jazykem a ještě blbě, dělal jsem kulturní přešlapy (stejné jako Lucie Výborná), ptal se nemístně, či na hlouposti – a přesto mi dali prostor být mezi nimi. A právě proto se snažím vždycky – ať jsem kdekoli – držet hubu, pozorovat, učit se, naslouchat a respektovat. Chovat se tak, abych neurážel jejich svět jen proto, že mi není známý. Nechci být ten typ cestovatele, co se rozvaluje v trenclích a propoceném nátělníku uprostřed cizí kultury jako doma v obýváku. Pravidla, zvyky, zákazy – to všechno vnímám jako projev identity toho konkrétního místa. A když už mám to privilegium tam být, chovám se podle toho. Ne ze strachu, ale z úcty.

O to víc mnou cloumá zlost, když u nás vidím opak. Když k nám přijde někdo zvenčí a chová se, jako by mu tu všechno patřilo. Když místo vnímavosti přichází arogance, místo respektu buranství a místo pokory neomalené natahování rukou a diktování podmínek. Nechci generalizovat, ale vidím to čím dál častěji. A pohoršuje mě to hluboce. Jako bychom nebyli lidé, ale jen kulisy. Země, která má sloužit, ale nic nevyžadovat. A to pořád nějak odmítám přijmout.

Nejen cestování má smysl jen tehdy, když jsme ochotní nechat se změnit – ne když si jedeme potvrdit svou nadřazenost. A každý, kdo je hostem, by měl umět být vděčný. Proto si vážím každého setkání, kde pokora předchází očekávání. Kde člověk dokáže naslouchat dřív, než začne mluvit.