Oblečená do světla

Nikdy mě moc nelákalo fotit nahotu. Myslím tu otevřenou, explicitní. Občas se mě někdo zeptal, jestli dělám "umělecké akty", ale upřímně – jednak nejsem umělec a nikdy jsem to necítil jako něco, co bych chtěl nebo potřeboval fotit. Nemám ambice "tvořit akty". A nahota, jen pro nahotu, mi vždycky přišla příliš přímočará. Vlastně, až moc doslovná.

Vždy jsem měl radši, když na fotce něco zůstane nevyřčené, nedokončené, když je v ní  prostor pro představivost, pro ticho, pro napětí v tom, co není vidět. Co je  za okrajem rámu, v gestu, ve stínu.

Při tomhle focení s Annou se to ale tak nějak samo nabízelo. A já jsem si uvědomil, že vlastně poprvé opravdu fotím nahotu. Ale jinak, než jsem si ji kdy představoval. Byla tam důvěra, klid a světlo. A místo odhaleného těla spíš odhalená atmosféra.

Řekl bych, že tyhle fotky jsou o nahotě. Ale té, která se víc cítí, než vidí.