Teplo mezi paprsky

Podzimní světlo má zvláštní schopnost – na okamžik zastavit čas. Vzduch je tišší, barvy mnohem sytější a každý paprsek jako by se chtěl naposledy dotknout kůže, než se rozplyne v chladném podvečeru. Je to světlo, které nehoří, ale hřeje. Světlo, co šeptá o pomíjivosti, kterou v sobě nese právě proto, že netrvá věčně. A tak se dívám, vdechuji tu chvíli s vůní navlhlých spadaných listů se vzdáleným ruchem nedalekého města a nechávám ji projít skrz sebe — než se promění v vzpomínku. Vlastně nevím, jestli se mi místo focení nechce jen sedět a koukat......

Podzimní světlo má svůj vlastní rytmus — pomalé, měkké, zlaté, trvá jen pár minut, než se promění v chladné šero, neočekávaný stín a právě v těch chvílích je docela těžké ho chytit. Expozice se mění s každým pohybem, stíny tančí po kůži a barvy se lámou jako sklo. Je to světlo, které nepřijde dvakrát stejně a možná právě proto je tak opojné. Když se povede ho zachytit, neukazuje jen tvář modelky, ale i ticho mezi paprsky — to křehké kouzlo, které mizí dřív, než ho stihneš pojmenovat. 

Na displeji blikají poslední snímky — trochu zrnité, možná technicky nedokonalé, ale opravdové. V nich je všechno, co jsem chtěl zachytit: klid, teplo i křehkost okamžiku, který už se nikdy nebude opakovat. Podzimní světlo nečeká. Buď ho chytíš, nebo ho necháš odejít. 

Modelka: Veronika Havlíčková