Úvaha, proč se vztekám...

Mnoho šikovných a kreativních lidí se bojí cokoliv tvořit, hledat nová řešení a cesty, protože se bojí udělat jakoukoliv chybu. Mají strach, že vypadnou ze společností nastavovaných mantinelů dokonalosti a tak budou raději setrvávat ve svých osvědčených myšlenkových mapách, než aby se jen pokusili vystoupit. A to se týká všech oblastí bytí, práce, života, partnerských vztahů, sexu, objednávek v restauraci, výběru dovolené, nebo nového oblečení, projevuje se to ve tvorbě nových pravidel pro přijetí sebe samých i pro přijetí druhých....

A vlastně si neuvědomují, že všechna řešení jsou v pořádku, protože otvírají dveře zkušenostem, kterými prostě máme projít, které jsou nám souzeny. A tak se snadno chytáme do pastí opakování stále stejných chyb, ač se ji v dané chvíli vůbec neuvědomujeme, nepřipouštíme a mnohdy si myslíme, že konáme správně. A je zřejmé, že existuje souvislost mezi tím, jak smýšlíme o sobě, o druhých, světě okolo nás a tím co se nám v životě děje. My to pak považujeme za jakýsi "osud", ke kterému jsme byli předurčeni, viníka hledáme v genech, rodinných predispozicích a minulosti, či prostředí ve kterém jsme vyrůstali. Protože se nám opakovaně dějou stejné věci a jsme chyceni v proudu tvrzení, kterými se ujišťujeme, že nám to děje proto, že: "když jsme byli malí tak táta....., je to proto, že já jsem vyrůstal tak, či onak, děje se to proto, že když jsem chodil do školy, tak se dělo to, či ono..."

Ale bohužel si neuvědomujeme, že to nemusíme jen snášet, můžeme na to reagovat, a tou reakcí v přítomnosti měníme naší další budoucnost. Určitě to nejde samo, je třeba se zamýšlet nad svými "automatickými reakcemi", autopiloty reagujícími podle zaběhlých modely, kterými se "chráníme", ale pro začátek postačí naší standardní situaci vyřešit prostě jen jinak, než jí obvykle řešíme. Nepřemýšlet o kvalitě a správnosti řešení, prostě stačí nereagovat automaticky a zcela vědomě (to je v té situaci asi nejtěžší) si říct: "aha a teď je to zase tady, vím o tom a já se s tím srovnám jinak, než jsem obvykle dělával". Někdy prostě postačí jen nereagovat, neudělat nic. Nemusíme přeci na všechno reagovat, stačí se usmát a nereagovat. Třeba se jen jít napít, projít.....

Přestaňte vést složité, nás obhajující a vysvětlující rozhovory sami se sebou, s druhými, protože to nejcennější co máte je čas a ten čas je omezený. Já vím, že je velmi těžké a mnohdy až nemožné snažit se na svůj aktuální problém podívat z jiného úhlu, dálky, či perspektivy, snažit se ho malinko odlehčit hledáním pozitivního aspektu, ale i když to nezvládnu v tu danou chvíli, nekopu se do zadku, že jsem zase selhal a vracím se k situaci později, snažím se najít nějaký jiný aspekt, než jen ten daný mou negativní reakcí na aktuální dění. Negativní reakce na to, co se mi děje pak jen přitáhne další negativní okolnosti. To jsou chvíle, kdy si uvědomuji moudrost mnoha doporučení typu: nádech- výdech, počítej do dvaceti, jdi se projít apod.... Vedou k tomu, že já sám "vychladnu" mnohem rychleji a už třeba během dvaceti minut po té, co jsem zcela "oprávněně vycáknul, protože jsem byl v právu..." si říkám: "no, mohl jsem to říct klidněji, alespoň bych nekoktal a ta "hovada" jsem také ve svém projevu nemusel používat, apod....." Někdy to jde hůř a někdy lépe, ale jen to uvědomění si přítomnosti a mého já v ní, mi dělá radost, protože cítím tu "svobodu" že jsem to já, kdo řídí to, jak se teď zachovám a zareaguji. Tím se rapidně snižuje má nespokojenost s danou situací, protože ta nepramení ze situace, ale z automatických myšlenek, které k situaci automaticky doplňuji. A umění je to nedělat, nechat situaci takovou jaká je a myšlenky nechat oddělené.