Ve stylu italské romantiky.....

Jedním z míst, které jsme chtěli už dlouho vidět, byla Florencie. Město, které se nemusí příliš snažit, aby působilo historicky. Stačí se projít několika ulicemi a člověk má pocit, že každou chvíli potká Michelangela, Leonarda da Vinci nebo některého z Medicejských. Výlet od slova létat přitom málem skončil poněkud přízemně.

Po přistavení letadla nás nahnali do letištního autobusu, který se během několika minut proměnil v docela slušně vytopenou saunu. Po dvaceti minutách čekání nám oznámili, že letadlo má jakousi poruchu, takže jsme zase poslušně vystoupili. Je fajn, když si připlatíte za Super Extra Priority. Opravňuje vás to totiž k tomu, abyste byli přibližně o dvacet minut déle než ostatní zpocení v autobuse. Slečna z Austrian tvrdila, že jde o drobnost, kterou technici během deseti minut opraví. Když jsem jí připomněl, že ve Vídni máme navazující let, její sebevědomí poněkud opustilo místnost. Naštěstí její kolegyně byla sdílnější a nabídla nám alternativu. Do Florencie přes Curych. A tak jsme za chvíli místo rakouských techniků pozorovali zasněžené švýcarské Alpy. Za zrušený let nám Austrian věnoval velkorysou poukázku v hodnotě 150 Kč, kterou jsme mohli utratit na letišti Václava Havla. Děkujeme. Dva rohlíky a kafe.

Ale nakonec jsme do Florencie dorazili. A stálo to za to.

Nejsem člověk, který dokáže celé hodiny obdivovat historická data. Mám raději architekturu. A když se architektura potká s historií, vzniká něco, co mě baví. Florencie je přesně taková. Procházíte úzkými ulicemi, míjíte paláce, kostely a kavárny a najednou si uvědomíte, že stejnými místy procházeli lidé, jejichž jména dnes známe z učebnic. Michelangelo. Leonardo da Vinci. Botticelli. Galileo Galilei. Machiavelli. Dante. Medicejští.

To je na cestování zajímavé. Nejen vidět místo, ale na chvíli si uvědomit, kolik příběhů se na něm odehrálo před námi.

Ponte Vecchio? Čekal jsem víc

Nejvíc jsem se těšil na Ponte Vecchio, jeden z nejznámějších symbolů Florencie. Původně na něm prodávali řezníci a rybáři. Odpad končil v řece a zápach byl patrně součástí zdejší atmosféry. V 16. století proto Medicejští řezníky vystěhovali a jejich místo obsadili zlatníci a klenotníci. Dnes je most jedním z nejfotografovanějších míst města.

Jenže... já jsem čekal víc.

Přes den na mě působil trochu unaveně. Potrhané markýzy, nepořádek, některé obchody otevírající až později a ceny, které rozhodně neodpovídaly mému očekávání exkluzivního místa. Večer je to samozřejmě jiné. Nasvícený most má atmosféru. Ale přes den? Deset minut a můžete jít dál, nebo, možná jsem měl jen příliš velká očekávání.

Úplně jiný dojem na mě udělala Santa Maria del Fiore.

Monumentální katedrála je přesně ten typ stavby, u které si člověk uvědomí, co byli lidé schopní vytvořit bez počítačů, moderních jeřábů a technologií, které dnes považujeme za samozřejmé. A pak přijde realita turistického provozu. Fronta. Personál. Pokyny. Zakrýt ramena. Zakrýt kolena. Jako bych to už někde slyšel: Hlava, ramena, kolena, palce......

Bez šátku dovnitř prostě nepůjdete. A samozřejmě se poblíž velmi ochotně objeví člověk, který vám kýžený šátek prodá. Tady se ve mně opět probudil můj vnitřní kverulant. Člověk byl podle křesťanské tradice stvořen k obrazu Božímu. Důležitější než tělo je duše. A přesto vás do chrámu nepustí s odhalenými rameny. Takže vlastně pokřivená duše nevadí. Pokřivené rameno ano. Renesance zřejmě nebyla až tak důsledná důsledná ve všech detailech.

Z Florencie jsme se vydali vlakem do Pisy. Cestování vlakem mě baví čím dál víc. Možná za to může  Shinkansen, který mě v Japonsku definitivně nakazil. Toskánská krajina z okna vlaku je totiž přesně ten typ cestování, který mám rád.

Vinice. Olivovníky. Kopce. A pak vystoupíte v Pise.

A zjistíte, že jedna věž je opravdu nakřivo.

Šikmá věž začala mít problémy už během stavby v roce 1173. Podloží nebylo schopné takovou stavbu rovnoměrně unést a věž se začala naklánět. A naklání se dodnes. Takže pokud ji opravdu chcete vidět, příliš bych to neodkládal. Čert ví, co bude za měsíc. Nejzajímavější nakonec nebylo stát pod věží, ale vystoupat nahoru. Schodiště je uvnitř šikmého válce a člověk při výstupu dostává zajímavou lekci z fyziologie. Oko vám říká, že jdete po schodech. Vnitřní ucho říká: "Ani náhodou." Po sestupu jsem se po Piazza dei Miracoli pohyboval způsobem, který by se dal vysvětlit buď šikmou věží, nebo přibližně sedmi deci bílého vína. Stál jsem dole a koukal na ni. Znal jsem ji z pohlednic, ale až na místě jsem si uvědomil, jak absurdně skutečný její náklon je. A přesto pořád stojí. Možná je v tom určitá životní inspirace. Nemusíte být dokonale rovní, abyste pořád stáli.

Itálie samozřejmě není jen historie a architektura. Je také důvodem, proč člověk během několika dní zjistí, že vlastně vůbec nepotřebuje normálně jíst. Cappuccino, pistáciový croissant, omeleta...

A potom affogato. Zmrzlina utopená v horkém espressu. Naše první affogato mělo velikost menšího akvária. Bylo ho tolik, že jsem chvíli nevěděl, jestli ho mám jíst, pít, nebo si k němu objednat židli a trvalo mi asi čtyřicet minut, než jsem se s ním vypořádal. Ale bylo skvělé.

Bavily mě Mercato Centrale, Sant'Ambrogio, malé uličky, kavárny, kožené výrobky, zlatnictví i náhodné průchody, do kterých jsme původně vůbec nechtěli jít. A také Officina Profumo-Farmaceutica di Santa Maria Novella, jedna z nejstarších lékáren svého druhu na světě. Místo, kde se historie neskrývá jen za vitrínou, ale pořád se prodává.

A přesně tohle mě na Florencii bavilo. Není to muzeum. Je to město, které má za sebou obrovský kus historie, ale pořád v něm lidé žijí, jedí, pracují, nakupují, spěchají a chodí na kávu.

P.S. a pokud toužíte po hezkém italském šperku, doporučuji  Plazza di Santa Croce... Jednak je zde kaple s náhrobky Galilea Galileiho,  Lorenza Ghibertiho a jeho synů Vittoria a Lorenza,  Michelangela Buonarrotiho od Giorgia Vasariho,  Niccolò Machiavelliho

A pak je zde malé klenotnictví MVM, kde prodávají zde moc hezké věci od Unoaerre  což je tradiční italske zlatnictví známe svými ručně vyráběnými kousky.