Výlet do Palma de Mallorca

Bylo to vlastně takové rychlé rozloučení s létem, slíbené poslední smočení kotníků ve slané vodě, poslední letošní pohlazení slunečními paprsky. Can Pastilla Beach překvapila první den prudkým větrem nesoucím písek takovou rychlostí, že už si umím představit pocity beduína na poušti. Ale on nechodí v tričku a šortkách a tak byla romantická procházka po pobřeží provázena výkřiky, "toto štípe, brejle… cože? Nasaď si brejle, jau moje nohy, mám plnou pusu písku, teť to mám všude...….."

Když se vítr trochu  zmírnil, využili jsme jeho poryvů a velkých vln k dráždění Jirky Babianka, surfaře tělem i duší, který trávil 1/3 život na čekáním na vítr. nebo vlny a tušili jsme, že ho asi čekají latifundie u tchyně (naší sousedky Zdeničky) a víkendové nucené práce. Začali jsme mu proto posílat videa ve vlnách dovádějících surfařů, doprovázená vtipnými zprávami: "Tak gde si, drzime ti flek" apod. Po poslední správě: "cekaj na tebe na plazi nejaky kuze a ptaj se, jestli dorazis surfovat, nebo mají zacit samy" prišla stručná zpráva od Jirky  "budu rezat vase kere které nam prepadavaji pres plot", jsme ho raději nechali na pokoji.

Nemusím mít k jídlu mořské potvory, ani žádné podobné divné věci, ale vždy mě zajímalo jak chutná humr. Irča vždy tvrdí, že tyhle věci se mají jíst pouze čerstvé u moře v místech původu. Po testování čerstvě vylovených obřích krevet v Řecku už jsem trošku odolnější a tak jsme se domluvili na návštěvě vyhlášené restaurace Marisquerie International. Večer jsme zašli na humra a sedmičku vína. Vlastně, tušil jsem, že to asi blbost, ale ješita ve mně pořád oponoval "na tom přeci nemůže může nic složitého, nic to není, ty vole to není hlavolam, neřeš…."

Byl to velkej hlavolam, tak předně, prohlédl jsem ho pozorně a opravdu (s výjimkou klepet)  "el camarero seguramente perdonará" na tom maso prostě nebylo. 

A kdyby bylo, tak je to vlastně asi stejně jedno, protože s tím vercajkem, který jsme k personálem  již obranému korýšovi dostali, jsme to ani trošku neuměli. Poslední šancí na maso bylo klepeto, ale pochromovaný louskáčky byly asi rozbitý. Jedinou variantou bylo, nechat klepeto přejet na parkovišti autem, ale nechtělo se mi opouštět restauraci, kde pobavený personál sledoval zápas, ve kterém měli od začátku jasnou převahu domácí. Začali jsme gurmánsky vyzobávat zrnka rýže z paelly a nasadili výraz Jaroslavy Hanušové ze Slunce, seno: "....nemohu, jsem syta..." Dopili jsme (dobré) víno, zaplatili (raketu) a potupně jsme odtáhli. Utvrdil jsem se v platnosti hesla: "Co neznám, to nežeru", Pro sebe jsem si z téhle prekérky ještě vyvodil dodatek: Co neznám a neumím sežrat, to nežeru. Byla to zbytečná hloupost. ale dobrá zkušenost. Prostě nepatřím do nóbl humří restaurace. V české hospodě s guláškem se šesti, je mi prostě lépe.

Osud k nám byl naštěstí milostivý a do cesty nám přistrčil krásnou plážovou restauraci RoccaBeach, kde probíhaly úžasné sandwiche, belgické hranolky, burgery a vynikající pivo Rosa Blanc. Škoda jen toho přehmatu s humrem, protože za tu cenu humra jsme tu mohli být asi 3 dny se stravou i s ubytováním. Ale což, chybami se člověk učí a jak říkala Maria Montessori: Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků.

Ráno jsme nemohli spát a tak jsme rychle vstali, asi ve 4.15 hod. a přes přístav jsme se šli podívat opuštěnou pláž. Chyba lávky, z hlavní pobřežní třídy Carrer dels Palangres a všech bočních uliček vybíhali mladí i staří surfaří a stahovali se jako nějaká zvířátka k moří k rannímu dovádění ve zpěněných vlnách. Byl to opravdu neuvěřitelný pohled, zatím jen oranžový obzor lehce osvětloval siluety asi 4 smějících se holek upnutých v neoprénech, s dlouhými mokrými vlasy, které si ukazovaly směrem na moře, některé měly surfy a jedna držela vzpouzející se hrazdu kitu, který temně hučel nad našimi hlavami. Nejsem kdovíjaký dobrodruh, ale tohle ráno mě ohromilo, byl to pohled na čistou bezstarostnost a radost ze života. Holky se se smíchem a bez bez sebemenšího zaváhání vyhouply na své překližkopolystyrenovolaminátové oře a než ranní slunce začalo ohřívat pláž, byly vidět na horizontu jako malé postavičky mizející mezi vlnami. Měly velké štěstí, že nejsem příznivec vody, protože jinak bych se po hodině pokusů vyšvihl na surf a ležíc na něm v křeči na břiše je pronásledoval je až na horizont.

Večer jsme samozřejmě návštěvu v útesovém RoccaBeach opakovali, nejen kvůli úžasnému západu slunce, ale také proto, že jsme po prohlídce místního akvária a pochlastávání v krásně barevném chill outovém BikkiniBeach baru na Playa de Palma prostě měli hlad…..

Takže jsem v dobrém začal závidět německým důchodcům, kteří si tu za svůj průměrný důchod 1.550€ docela užijí. A mají recht, neudělal bych to jinak....