Je opravdu nutné mít na všechno názor?

Mám poslední dobou pocit, že jsme si vytvořili zvláštní společenskou povinnost. Na všechno musíme mít názor.

Někdo něco řekne a my se k tomu musíme vyjádřit. Někdo něco vytvoří a my to musíme zhodnotit. Někdo někam jede, něco vyfotí, něco napíše, něco natočí, něco uvaří, něco sní, namaluje, něco postaví nebo se o něco pokusí a během několika minut se pod tím objeví lidé, kteří přesně vědí, proč je to špatně.

Film. Restaurace. Auto. Fotografie. Sport. AI. Cestování. Vlastní vztah. Cizí vztah. Cizí dítě. Cizí život.

Na internetu je zkrátka odborník úplně na všechno. A čím dál víc si všímám ještě jedné věci. Spousta lidí má potřebu komentovat i témata, ke kterým vlastně nemají vůbec co říct. Nemají s nimi zkušenost. Nic podobného neudělali. Nic nevytvořili. Nikdy v dané oblasti nic nezkusili. Přesto dokážou velmi přesvědčivě vysvětlit někomu, kdo něco opravdu dělá, proč to dělá špatně.

Proč máme potřebu vyjadřovat se ke všemu?

Nevím. Možná chceme být vidět. Možná chceme mít poslední slovo. Možná si tím potvrzujeme vlastní důležitost. A nejspíš je prostě jednodušší kritizovat práci někoho jiného než se pustit do něčeho vlastního.

Internet tomu navíc nahrává. Napsat komentář trvá několik sekund. Nemusím nic umět, nic vytvořit ani za svůj názor nést skutečnou odpovědnost. Stačí napsat: "Tohle bych teda nikdy neudělal."

A je hotovo. Jenže co když člověk nikdy nic podobného neudělal?

Někde jsem kdysi narazil na větu Umberta Eca z roku 2015 , která mi od té doby často vytane na mysli:

"sociální média dala právo slova legiím hlupáků", kteří dříve mluvili jen v baru po sklenici vína, aniž by společnosti jakkoli škodili, zatímco dnes mají stejné právo slova jako nositel Nobelovy ceny. 

Je to samozřejmě trochu kruté a zjednodušené. Ale něco na tom podle mě je. Internet totiž odstranil jednu důležitou věc, která dřív fungovala docela přirozeně. Aby člověk mohl mluvit ke stovkám nebo tisícům lidí, potřeboval nějaký prostor, důvod nebo alespoň publikum. Dnes stačí telefon a účet na sociální síti.

A najednou může každý během několika sekund vystupovat jako odborník na politiku, medicínu, fotografie, auta, výchovu dětí, vztahy, investice nebo život vůbec. Nevadí mi, že může mluvit každý. Naopak. To je jedna z nejzajímavějších věcí, které internet přinesl.

Vadí mi spíš,  když se z komentování stane jediná životní zkušenost člověka.

Člověk, který nikdy nic nenafotil, vysvětluje fotografovi, jak má fotit. Člověk, který nic nenapsal, vysvětluje autorovi, jak má psát, atd. Člověk, který nikdy nic nezkusil, přesně ví, proč to někdo jiný udělal špatně.

A přitom za tím někdy není žádná vlastní zkušenost, žádný výsledek, žádný příběh.

Jen názor. Proč lidé kritizují věci, které sami nedokázali?

Samozřejmě nemusím být režisér, abych mohl říct, že se mi film nelíbil. Nemusím být kuchař, abych mohl říct, že mi jídlo nechutnalo. Rozdíl je podle mě někde jinde.

Názor není totéž co zkušenost a kritika není totéž co znalost.

Mohu říct: "Mně se to nelíbí." To je můj osobní pocit. Ale pokud začnu tvrdit, že autor je neschopný, že ničemu nerozumí a že jeho práce nestojí za nic, měl bych mít přece jen trochu víc než vlastní pocit. A právě tahle hranice se na internetu velmi často ztrácí. Kritizovat je totiž snadné. Stačí najít chybu.

"Tohle je moc drahé."

"Tohle umí každý."

"Na tom nic není."

"Tohle bych zvládl taky."

"To není žádné umění."

Jenže za podobnou větou často není žádná vlastní zkušenost, žádná práce a někdy ani skutečný zájem o dané téma.

Jen potřeba něco shodit.

A co se stane, když se z diskuse stane jen kritika,  jsem zažil už mnohokrát.

Existovala fóra a internetové skupiny, které mě původně opravdu zajímaly. Čekal jsem tam zkušenosti, rady, fotografie, nápady, informace a někdy třeba i diskusi. Postupně se ale z většiny stalo něco úplně jiného. Člověk něco ukázal a místo zkušenosti přišla kritika. Někdo se na něco zeptal a místo rady přišlo zesměšnění. Někdo něco doporučil a objevil se někdo, kdo mu vysvětlil, proč je to hloupost. A někdy jsem měl pocit, že už vlastně vůbec nejde o dané téma.

Šlo jen o to někoho setřít. Tak jsem fóra prostě opustil.

Ne proto, že bych nesnesl kritiku. Ale protože mě přestalo bavit být součástí prostředí, kde se místo sdílení zkušeností hromadí frustrace. To je podle mě jeden z problémů dnešních internetových diskusí. Místo aby lidé sdíleli zkušenosti a navzájem si pomáhali, často si v nich jen vybíjejí vlastní nespokojenost s vlastním životem. A přitom právě sdílení zkušenosti je podle mě to nejcennější, co může diskuse nabídnout.

Je špatné nemít na něco názor? Podle mě vůbec ne.

Naopak si myslím, že "nevím" je jedna z nejpoctivějších odpovědí, které můžeme dát.

Nemusím mít názor na každý film, který jsem neviděl. Nemusím hodnotit práci sochaře, když sochařině nerozumím. Nemusím vysvětlovat člověku, který něco dvacet let dělá, jak by to měl dělat. A už vůbec nemusím mít názor na život někoho, koho vůbec neznám. Mohu se zeptat. Mohu se zajímat. Mohu nesouhlasit.

Ale také mohu říct: "Nevím o tom dost." A vůbec mi to nepřipadá jako slabost.

Co znamená mít vlastní názor? Podle mě určitě ne to, že mám ke všemu okamžitou odpověď.

Vlastní názor může vzniknout právě tak, že si nejdřív připustím, že něco nevím. Něco si přečtu, něco zažiju, někoho poslouchám, porovnám si zkušenosti a teprve potom si něco myslím. A klidně svůj názor později změním. To mi připadá zdravější než mít pevný názor na všechno ještě předtím, než se s tím člověk vůbec setká.

Názor je dnes možná nejlevnější komodita, kterou máme. Má ho každý a jeho výroba nic nestojí.

Někdy úplně stačí říct:

"Hele, já nevím. Nemám s tím žádnou zkušenost a nemám na to názor."

Čím dál víc si myslím, že přiznat vlastní nevědomost vyžaduje větší sebejistotu než okamžitě něco odsoudit. 

Je mlčení někdy rozumnější než další pohotový  komentář? Myslím, že ano.

Nemusím reagovat na všechno. Nemusím každého opravovat. Nemusím každému vysvětlovat, že se mýlí. Nemusím mít poslední slovo. Někdy je nejlepší reakcí prostě nic nenapsat. A někdy je ještě dokonce zajímavější se zeptat:

"Jak jsi k tomu došel?" než okamžitě napsat: "To je blbost."

Možná bychom pak zjistili, že za některými názory je zkušenost, o které jsme vůbec nevěděli.

Ne každý názor, který mám možnost vyslovit, stojí za to vyslovit.

A někdy je "nevím" nejen úplně dostačující odpověď, ale možná ta nejpoctivější, kterou můžeme dát.