Je opravdu nutné mít na všechno názor?

Mám poslední dobou pocit, že jsme si vytvořili zvláštní společenskou povinnost. Na všechno musíme mít názor.

Někdo něco řekne a my se k tomu musíme vyjádřit. Někdo něco vytvoří a my to musíme zhodnotit. Někdo někam jede, něco vyfotí, něco napíše, něco natočí, něco uvaří, něco sní, namaluje, něco postaví nebo se o něco pokusí a během několika minut se pod tím objeví lidé, kteří přesně vědí, proč je to špatně.

Film. Restaurace. Auto. Fotografie. Sport. AI. Cestování. Vlastní vztah. Cizí vztah. Cizí dítě. Cizí život.

Na internetu je zkrátka odborník úplně na všechno. A čím dál víc si všímám ještě jedné věci. Spousta lidí má potřebu komentovat i témata, ke kterým vlastně nemají vůbec co říct. Nemají s nimi zkušenost. Nic podobného neudělali. Nic nevytvořili. Nikdy v dané oblasti nic nezkusili. Přesto dokážou velmi přesvědčivě vysvětlit někomu, kdo něco opravdu dělá, proč to dělá špatně.

Proč máme potřebu vyjadřovat se ke všemu?

Nevím. Možná chceme být vidět. Možná chceme mít poslední slovo. Možná si tím potvrzujeme vlastní důležitost. A nejspíš je prostě jednodušší kritizovat práci někoho jiného než se pustit do něčeho vlastního.

Internet tomu navíc nahrává. Napsat komentář trvá několik sekund. Nemusím nic umět, nic vytvořit ani za svůj názor nést skutečnou odpovědnost. Stačí napsat: "Tohle bych teda nikdy neudělal."

A je hotovo. Jenže co když člověk nikdy nic podobného neudělal?

Někde jsem kdysi narazil na větu Umberta Eca z roku 2015 , která mi od té doby často vytane na mysli:

"sociální média dala právo slova legiím hlupáků", kteří dříve mluvili jen v baru po sklenici vína, aniž by společnosti jakkoli škodili, zatímco dnes mají stejné právo slova jako nositel Nobelovy ceny.

 Citát Umberta Eca o "právu slova pro legie hlupáků" pochází z roku 2015, z rozhovoru pro Der Spiegel/La Stampa po jeho čestném doktorátu. 

Je to samozřejmě trochu kruté a zjednodušené. Ale něco na tom podle mě je. Internet totiž odstranil jednu důležitou věc, která dřív fungovala docela přirozeně. Aby člověk mohl mluvit ke stovkám nebo tisícům lidí, potřeboval nějaký prostor, důvod nebo alespoň publikum. Dnes stačí telefon a účet na sociální síti.

Názor není zkušenost. A kritika není znalost.

Je to možná trochu kruté a zjednodušené, ale něco na tom podle mě je. Internet umožnil každému oslovit stovky i tisíce lidí. Stačí telefon a účet na sociální síti. To samo o sobě považuji za skvělou věc. Problém nastává, když se z možnosti vyjádřit vlastní názor stane přesvědčení, že rozumím všemu. Člověk, který nikdy nic nenafotil, vysvětluje fotografovi, jak má fotit. Kdo nic nevytvořil, hodnotí práci ostatních s jistotou, jako by měl za sebou roky zkušeností. A někdy za kritikou není nic jiného než vlastní pocit.

Proč lidé kritizují věci, které sami nikdy nezkusili?

Samozřejmě nemusím být režisér, abych mohl říct, že se mi film nelíbil. Nemusím být kuchař, abych věděl, že mi jídlo nechutná. Rozdíl vidím jinde. Je něco jiného popsat vlastní dojem a něco jiného prohlásit, že autor své práci nerozumí.

Názor není totéž co zkušenost a kritika není totéž co znalost.

Sám jsem to poznal na internetových fórech a ve skupinách, které mě původně zajímaly. Čekal jsem tam zkušenosti, rady, fotografie, nápady a smysluplnou diskusi. Postupně ale přibývalo shazování, zesměšňování a vysvětlování, proč je všechno špatně. Člověk něco ukázal a místo užitečné reakce přišla kritika. Někdo požádal o radu a dočkal se posměchu. Některá z těchto prostředí jsem proto jednoduše opustil. Ne proto, že bych nesnesl kritiku, ale protože mi přestalo dávat smysl trávit čas tam, kde se místo sdílení zkušeností soutěží v tom, kdo druhého lépe setře.

Jak poznat rozdíl mezi konstruktivní kritikou a pouhým shazováním? Podle mě je důležité především to, zda kritika přináší konkrétní argument, zkušenost nebo možnost něco zlepšit. Nemusíme se shodnout, ale měli bychom být schopni vysvětlit proč.

A co když o dané věci vlastně nic nevím? Myslím si, že právě tehdy je naprosto v pořádku říct: "Nevím o tom dost." Nemusím hodnotit všechno, co vidím, ani mít okamžitou odpověď na každou otázku. Mohu se zeptat, něco si přečíst, vyslechnout zkušenějšího člověka a teprve potom si vytvořit vlastní názor.

Je špatné nemít na něco názor? Podle mě vůbec ne. Přiznat, že něčemu nerozumím, mi připadá poctivější než sebejistě hodnotit něco, s čím nemám žádnou zkušenost. A stejně důležité je připustit, že se můj názor může časem změnit. Dnes je totiž velmi cool mít názor na všechno. Mnohem těžší je umět rozlišit, co skutečně znám, co jsem si jen přečetl a co si pouze myslím.

Je někdy lepší mlčet než přidat další komentář? Určitě. Nemusím reagovat na všechno, každého opravovat ani mít poslední slovo. Někdy může být užitečnější otázka "Jak jsi k tomu došel?" než okamžitý soud "To je nesmysl".

Možná bychom pak zjistili, že za názorem druhého člověka stojí zkušenost, kterou sami nemáme. A možná bychom si také uvědomili, že někdy opravdu není nutné mít ke všemu co říct.

Čím dál víc si myslím, že přiznat vlastní nevědomost vyžaduje větší jistotu než okamžitě něco odsoudit.

Ne každý názor, který mohu vyslovit, stojí za to vyslovit. A někdy je "nevím" tou nejpoctivější odpovědí, kterou můžeme dát.