Brass Avenue, aneb vyrazili jsme na dechárnu

Dechový mejdan roku, aneb, jak jsme si vyrazili na dechárnu. Aby nedošlo k nějakým různicím znovu podotýkám, že nejsem, hudební kritik píšící recenzi, ani muzikolog zkoumající hudbu a související jevy. Jsem toliko milý "platící" a protože nejsem nikde organizován, mohu si říkat, co se mi zlíbí.

Mám rád zvuk, plný, teplý zvuk, či hlas, saxofonu, protože díky širokému resonančnímu rozsahu dokáže vyjádřit a vyvolávat mnoho různých emocí. Mám rád i ostatní dechové nástroje, pozoun, klarinet, trumpetu, (jak říkával PJ - rouru)

Dechová hudba má hluboké kořeny, které sahají do historie mnoha kultur. Od starověkých vojenských kapel až po moderní orchestrální skladby, dechová hudba prošla vývojem a proměnami, ale její esence zůstává nezměněná - přináší radost a spojuje lidi všech generací A pro mou generaci je dechárna spojena především s nedělním dostaveníčkem Na Vlachovce a Jozífkem Zímoic, případně mysliveckým, či  plesem. Kdybych chtěl být trošku exotičtější, přidal bych ještě báječnou zkušenost,  měsíční promo s kapelu BANDA HAVANA CLUB, po desítkách českých a slovenských barů, která se mi díky asi 120 koncertům plných autentické afro-kubánské hudby,  zažitým na vlastní uši a nohy, nesmazatelně vryla do paměti

Prostory "Akráče", kde jsem byl naposledy asi před 25ti lety, asi nemusím zdlouhavě popisovat, ale pořád má ten undergrounodvský patos 90. let. Jen mi tam (sentimentálně) pro ten autenticky pocit chyběl všude přítomný dým z cigaret a špeků, který tomuhle kultovnímu místu pražské hudební scény dodával nezapomenutelné kouzlo. Nekuřáci prominou, ale minimálně se barevná světla měla o co opírat i když se nehrálo a šli jste třeba jen na WC, pořád jste byli součástí scény. Takže v tom čirém, THC prostém prostoru jsem i ve 22.00 měl pocit, že jsem přišel moc brzy a ještě se nezačalo.

Ale absenci jointového oparu lehce kompenzovalo setkání ve vedlejším baru, kam na pivo přišel kluk s králíčkem v dlani a dvěma kočkami na rameni. Prostě žižkovští frajeří,  jako dřív.

S produkcí vlastně začala KJ SAX  - Kateřina Janečková, na kterou jsem se moc těšil, protože saxofon, na který hraje žena je pro mě prostě sexy. Proto také  patří mezí má oblíbená CD Candy Dulfer a Jessy J., které bohužel asi má očekávání nesprávně zkreslila.

Zvuk tenorsaxofonu byl skvělej, ženská uprostřed podia se zavřenýma očima, dlouhýma  nohama a saxofonem, co k tomu říct. Jen, mě osobně, to vlastně kazily podivně vlající barevné přehozy v rámci kostýmního projevu. Pořád jsem měl takový pocit, že k té hře na ságo není potřeba dalších legrací, aby šlo o hezký zážitek. Ale tak jednou jde o podiovou show, tak nešť.

I tak jsem si přišel na své,  protože chuť mi spravila tanečnice..... Takže opravuji, pohled na tanečnici, kterou doprovází saxofon je k nezaplacení..... Jen jsem se začal víc těšit na Brass Music.

A dobře jsem udělal, sic jsem měl na úvod malé obavy z případné dávky dechových strandardů, či nadílky nezbytného  jazzového minima, hudby, které já prostě nerozumím. Ale, když tahle partička, pardon, showband spustil  The Kids Aren't Alright, kterou v "umírněnější" verzi předkládají punkoví Offspring, věděl jsem, že ten večer bude naprosto v pořádku. Tancechtivému doprovodu se dostalo Adelina  Rolling in the Deep, a po Gimme, gimme, gimme a man after midnight od ABBA už opravdu nebylo pochyb, že si každý příjde na své. 

Načtená očekávání Martinových aranží světových fláků byla zcela vrchovatě naplněna do poslední notičky a divoce roztančený sál byl logickým vyústěním rozpustilého dechového mejdanu. Popisovat živelnou atmosféru a energii, strhávající před chvílí jen poklidně podupávající a v bocích se neznatelně pohupující účastníky, asi dost dobře nejde. Ale hudební zdatnost a perfektní ovládání nástroje každého člena téhle party mi vyrážely dech. 

A ještě bych poznamenal k problematice hudební dramaturgie toto. Určitě v užším smyslu jde o složitou disciplínu, kterou výběr skladeb, zařazených do koncertu bezesporu je. A je také zřejmé, že se dramaturgické přístupy liší a jsou závislé na mnoha faktorech, které nebudu vypisovat. Ale za sebe mohu říct, že dramaturgie typu, kdy stojíš pod podiem s dojmem, že proti tobě jede slušně rozjetý, perfektně promazaný nákladní vlak se mi líbí. Prostě víš že není kam uhnout a on určitě neuhne. Ty taky ne, protože není kam, není proč a jen se necháš  přejet a uděláš to moc rád. Posádka vlaku na lidi bez jakýchkoliv her a výstrah zvrhne náklad své hudby (a manadrinek) a se škodolibým výrazem "tady to máš a nějak si s tím poraď" jedou až do konce. Prostě super.

Poslech dechového orchestru je opravdu dobrá cesta do světa hudby, která osvěžuje duši a povznáší mysl. Tahle kapela je výbornej průvodce tímto světem, bez repertoárových omezení, bez ohledu na tvůj hudební  vkus či předchozí zkušenosti s touto formou hudby, dej jí šanci a nech se unést tóny a rytmem. Jsou to zážitky, které si budeš pamatovat navždy.