Kodaň, která nikam nespěchá.

Kodaň mi připomíná mnohem klidnější, čistší a uspořádanější Amsterdam. Má vodu, kanály, staré domy, kavárny i kola, která jsou přirozenou součástí ulic. Jen tu na mě všechno působilo pokojněji. Jako by nikdo neměl potřebu pořád někam spěchat nebo všem kolem ukazovat, kdo je a co si může dovolit.

Strøget je luxusní nákupní zóna se všemi značkami, které na takové adrese očekáváme. Přesto jsem tu neviděl Mercedesy zaparkované na chodnících nebo přechodech ani auta s prominentními registračními značkami, proti jejichž majitelům se nikdo neodváží zakročit. Jedinou výjimečnou značku, kterou jsem v Kodani  zaznamenal, zdobila dánská královská koruna a číslo 21. Kdo ví, možná někdo z královského personálu.

Možná je to jen můj dojem, ale Kodaň na mě působila jako město, kde se společenské postavení nemusí neustále vystavovat na odiv. A to mi bylo tuze sympatické.

Toulání městem

Rosenborgské zahrady jsou poklidným zeleným útočištěm uprostřed města. Člověk si občas vytvoří vlastní obraz a skutečnost ho trochu zaskočí.

Naopak Rundetårn mě překvapil řešením schodiště. Na vrchol se stoupá po nezvyklé spirálové rampě a nahoře čeká krásný výhled na střechy Kodaně.

Večer pak patřil Nyhavnu. Barevné domy, lodě a voda v měkkém světle. Tady asi není potřeba nic popisovat, stačí se podívat do cestovatelských průvodců. Návštěva přístavu zkrátka ke Kodani patří.

Mnohem příjemnější překvapení na mě ale čekalo při podvečerní procházce k Malé mořské víle. Cesta podél nábřeží už naznačovala, že tentokrát nebudeme soupeřit se stovkami turistů o pohled na její záda. Dostali jsme se k ní docela zblízka. A ano, je opravdu malinká. Sedí na kameni tak trochu mimochodem, stranou od hlavní promenády.

Druhý den jsme se toulali centrem, zastavili se v Mramorovém kostele a prošli kolem královského paláce. Bez velkého plánu, což mi na cestování vyhovuje nejvíc.

Tivoli bez vizuálního hluku

Večer jsme zamířili do Tivoli, kde právě probíhaly halloweenské světelné instalace. Ano, je to zábavní park, ale působil na mě jinak než mnohá podobná místa. Promyšlená výzdoba a vizuální koncept, světla a atmosféra tu spolupracovaly, místo aby soupeřily o pozornost.

Žádných 574 stánků s nesmyslným zbožím, kakofonická hudba a barevné efekty hodné Star Wars. Po třech hodinách jsme odcházeli příjemně naladění, ne s hlavou na prasknutí.

Ale abych jen nechválil: na jejich horskou dráhu bych nevlezl ani omylem.

Chai latte, pražené mandle a chvíle u okna

Někdy si člověk z cest nepřiveze vzpomínku na nejslavnější památku, ale na obyčejnou snídani.

Kompa 9 je přesně takové místo. Dokázal bych tam sedět celý den, popíjet skvělé chai latte a jen pozorovat ulici z okna. Později jsem objevil ještě jednu skvělou kombinaci: chai latte a na ulici pražené mandle v cukru. Jednoduchá věc, která mi ke Kodani sedla dokonale.

Možná to zní jako maličkost. Ale právě takové okamžiky dělají cestování příjemným. Nemusíte nic stíhat, nikam se přesouvat. Jen sedíte, díváte se ven a na chvíli vám nic nechybí.

Christiania. Jiný způsob života

Christianii jsme si nechali na konec. Dnešní podoba už na mě nepůsobila tak divoce, jaká asi bývala kdysi. Hlavní drogová ulice je uzavřená, a tak tu člověk vnímá spíš ukázku toho, jak lze žít jinak a odmítnout některé principy běžného systému.

Nechci z několika hodin dělat závěry o celé komunitě. Přesto je zajímavé vidět místo, kde se lidé pokusili vytvořit si vlastní pravidla a žít mimo běžné představy o tom, jak má vypadat úspěšný život.

Překvapil mě také vlastní pocit z návštěvy. Při procházení Christianií jsem se cítil mnohem bezpečněji a uvolněněji než při procházkách centrem Amsterdamu. Je to čistě osobní zkušenost, ale o to víc mě překvapila.

V den naší návštěvy navíc končila venkovní výstava velkoformátových fotografií obyvatel Christianie. Připomněla mi fotografické práce, které jsem kdysi viděl ve vídeňském Kunst Hausu od Helmuta Newtona. Nešlo nutně o stejný styl, spíš o zážitek z velkých fotografií ve veřejném prostoru.

Na snímcích byli lidé, kteří tu skutečně žijí. Najednou to nebyla jen zajímavost na mapě, ale místo plné vlastních příběhů. Výstavu jsme zastihli právě ve chvíli, kdy končila. I takové náhody dělají cestování zajímavým.

Proč se mi Kodaň líbila?

Ano, v Kodani je opravdu draho. Člověka napadne, jestli i vysoké životní náklady nepřispívají k tomu, že lidé raději tráví víc času doma, v klidu, s rodinou nebo přáteli. Těžko říct, nakolik je to skutečný důvod a nakolik jen moje představa. K městu mi ale tahle úvaha docela seděla.

Kodaň na mě nepůsobila jako místo, kde je potřeba neustále něco předvádět. Luxusní obchody tu jsou, turistická místa také, ale vedle nich zůstává prostor pro obyčejný život. Procházku podél vody, snídani u okna nebo večer mezi světly Tivoli.

A právě to se popisuje těžko. Nejde jen o to, co člověk vidí, ale především o to, jak se na daném místě cítí. Kodaň mi připomněla, že někdy není potřeba žádný velký zážitek ani převratné poznání. Stačí pár příjemných dnů s blízkým člověkem, dobrá káva a město, které vás nenutí pořád někam spěchat.

Tak Kodaň navštivte a uvidíte sami. Některé věci se totiž mnohem lépe prožívají, než popisují. A Kodaň za to rozhodně stojí.