Některé restaurace mají všechno. A přesto se tam nechceme vrátit.

Někteří lidé dokážou o restauraci zasvěceně mluvit 3/4 hodiny. Jídlo bylo studené, obsluha pomalá, stůl příliš blízko dveří a účet neodpovídal jejich představám. A pak se tam za měsíc vypraví znovu, aby zjistili, jestli se něco změnilo.

Tohle jsem nikdy úplně nepochopil. Když mi někde nechutná nebo se tam necítím dobře, mám poměrně jednoduché řešení. Poděkuju, zaplatím a příště jdu jinam. Restaurací je dost a svůj volný čas mám raději než potřebu dát nějakému podniku třetí a čtvrtou šanci.

Samozřejmě se může stát, že jídlo není dokonalé. Kuchař přesolí omáčku nebo se objednávka někde zatoulá. Jsme lidé, ne výrobní linka na gastronomické zážitky. Jedna nepovedená večeře pro mě není důvod k veřejné žalobě. Mnohem víc mi vadí, když mám pocit, že jsem v restauraci tak trochu na obtíž. A jednou jsem zažil situaci, která to vystihuje docela dobře.

V jedné nóbl restauraci (Bib Gourmand) mi jako argument, proč by se mi tam mělo líbit, prozradili, že tam chodí známí hokejisté. Zřejmě to měla být informace, která mě ohromí a dodá podniku patřičnou prestiž.

Jenže já nemám ani brusle, ani hokejku a do extraligy se v nejbližší době taky nechystám. Přišel jsem se jen najíst.

Navíc se personál  dost hlasitě věnoval především svým kamarádům a ostatní hosté tak nějak čekali, až na ně příjde řada. Takže zatímco restaurace nabízela hokejovou společnost a zábavu pro štamgasty, já se snažil získat alespoň trochu pozornosti obsluhy. Každý jsme tam zjevně hledali něco jiného. Možná tam ti hokejisté chodí dodnes a jsou spokojení. Nic proti nim. Jen jsem si uvědomil, že slavní hosté nejsou zrovna důvod, proč bych se měl vracet. Pokud je tohle hlavní přednost podniku, nejsem jeho cílová skupina. A svět se kvůli tomu kupodivu nezastavil.

Stejně to mám s restauracemi, které se pyšní michelinským doporučením, slavným šéfkuchařem nebo jídelním lístkem, u kterého člověk potřebuje slovník. Myslím, že umím ocenit dobré jídlo a rád si za něj zaplatím. Ale žádná hvězda mi nezaručí, že si večer užiju. A už vůbec mě nezavazuje k tomu, abych se tam vracel.

Pro někoho je návštěva vyhlášeného podniku zážitek sám o sobě. Někdo tam chodí, aby byl viděn, jiný se zase rád nechá okukovat. A někomu ke štěstí stačí, že sedí u stolu, u kterého si minulý týden dávala kávu nějaká celebrita. Proč ne? Každý máme nějakou představu o příjemně stráveném večeru. Pro mě je důležitější, abych si v klidu v dobré společnosti popovídal, dobře se najedl a neměl pocit, že musím splnit přijímací pohovor do klubu vyvolených. Obojí je v pořádku. Jen není potřeba předstírat, že všichni hledáme totéž.

A tady se dostávám k tomu, co je pro mě vlastně celé nejdůležitější. Když se vám někde nelíbí, nemusíte tam chodit.

Nemusíte psát dlouhou recenzi, přesvědčovat ostatní, že váš názor je jediný správný, ani se vracet s nadějí, že tentokrát už vás obsluha uzná za dostatečně významného hosta. Samozřejmě pokud se stane něco vážného, je namístě to řešit. Ale u běžného zklamání někdy stačí prostě jen změnit adresu.

Já si chci vybrat místo, kde mi chutná, kde je mi příjemně a kam se těším. Když takové najdu, rád se vracím. Když ne, hledám dál. Bez dramatu, bez trucování a bez potřeby někomu něco dokazovat.

Život je dost dlouhý na to, abychom objevovali nové restaurace, a dost krátký na to, abychom se dobrovolně vraceli do těch, kde nám nebylo dobře.

A jestli v té restauraci mezitím přibude další slavný hokejista? Tak ať mu chutná. Já si mezitím najdu svůj lokál.

V marketingu se často setkávám s tím, jak chce firma působit a co o sobě říká. Jenže člověk si nakonec udělá vlastní obrázek podle toho, co skutečně zažije. U restaurace to asi platí dvojnásob. Může mít krásný interiér, skvělou pověst, slavné hosty i perfektně sestavený jídelní lístek. Moje vlastní zkušenost je ale pořád moje vlastní zkušenost.