Některé věci už nechci vysvětlovat

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že některé věci už nechci vysvětlovat. Ne proto, že by mi bylo úplně jedno, co si o mně lidé myslí. To bych asi neuměl říct. Spíš se učím přijímat, že každý člověk si nakonec stejně udělá vlastní názor a já nemám příliš možností ovlivnit, co přesně si z mých slov a jednání odnese. Rozhodně přitom nejsem proti smysluplnému rozhovoru. Právě naopak. Když se mě někdo na něco zeptá, rád odpovím. Klidně úplně otevřeně a přímo. Můžeme se shodnout, můžeme se pohádat, můžeme zjistit, že jsme stejnou věc každý pochopili jinak. To všechno je podle mě normální součást vztahů mezi lidmi. Možná právě proto si vážím lidí, kteří se dokážou zeptat.

Určitě to není vždycky jednoduché. Přímá otázka totiž znamená připustit možnost, že odpověď nebude taková, jakou bychom chtěli slyšet. Můžeme zjistit, že jsme se mýlili,  že jsme si něco špatně vyložili nebo že skutečnost byla úplně jiná. A tady se mi často vrací jedna myšlenka Dona Miguela Ruize: nevytvářet si domněnky. Je to jednoduché doporučení, ale v běžném životě podle mě překvapivě těžké. Něco nevíme, někdo se zachová jinak, než jsme čekali, a naše hlava začne okamžitě doplňovat chybějící informace. Proč to udělal? Co tím myslel? Proč se tak chová?

A než se nadějeme, máme vytvořený vlastní příběh. Problém nastává ve chvíli, kdy podle něj začneme jednat. Člověk se pak může chovat k někomu podle toho, co si o něm myslí, místo podle toho, co skutečně ví. A když se druhý člověk nechová podle očekávání, může přijít překvapení nebo dokonce pocit křivdy. Jenže druhý člověk o tom našem příběhu třeba vůbec neví, protože se prostě nezeptal.

Tohle už dnes nechci moc řešit. Pokud má někdo otázku, rád na ni odpovím. Pokud chce něco pochopit, můžeme se o tom dlouze konstruktivně bavit. Pokud má jiný názor, vůbec mi to nevadí.

Ale pokud se někdo rozhodne, že se ptát nebude, vytvoří si vlastní vysvětlení a podle něj se začne chovat, je to jeho rozhodnutí. Nemám potřebu do toho jakkoliv vstupovat.

Ne proto, že bych byl nad věcí. Ani proto, že by mi na tom člověku nezáleželo. Jen už nechci trávit čas tím, že budu vysvětlovat své jednání někomu, kdo se rozhodl vytvořit si jeho význam zcela sám.

Dřív jsem měl potřebu některé věci uvádět na pravou míru. Vysvětlovat, co jsem řekl a co jsem tím nemyslel. Obhajovat své rozhodnutí, když jsem cítil, že mu někdo nerozumí. Dnes si mnohem častěji říkám, že pokud je mezi dvěma lidmi prostor pro normální rozhovor, má smysl si věci vysvětlit. A pokud ten prostor není, žádné množství vysvětlování ho samo o sobě nevytvoří. Nechci přestat mluvit. Nechci přestat naslouchat. Nechci se uzavírat lidem. Jen už nechci obhajovat něco, na co se mě nikdo nezeptal.

Chceš se bavit? Super. Já se taky budu bavit. Chceš se zeptat? Ptej se. Chceš mít jiný názor? Klidně ho měj.

Ale pokud si vytvoříš vlastní představu o tom, co a jak jsem myslel, a podle ní se rozhodneš jednat, je to tvoje volba.

A proto některé věci už nechci vysvětlovat. Ne proto, že bych neměl co říct. Ale protože jsem zjistil, že není mojí povinností vyvracet a opravovat každou domněnku, kterou si o mně někdo vytvoří.