Proč jsou celebritní kultury a trendy trapné formy duchovní slepoty?

Dnes jsem si jako dopravní prostředek na pracovní oběd v Praze naordinoval vlak Českých drah. Vlak byl úplně plný "omladiny" a já ji cestou na Masaryčku tak trochu poslouchal a pozorova

Nevycházel jsem z úžasu. Nevím přesně, jestli to byla generace Z, postmileniálové, zoomers nebo iGenerace. Moji rodiče by je pravděpodobně všechny shrnuli do jediné kategorie: nevycválaní smradi.

Téměř všichni byli hluboce ponoření do svých mobilů. Sledovali stories různých celebrit, komentovali jejich životy, vztahy, oblečení, sexuální úspěchy i průšvihy a řešili, co je právě "in".

A cestou z nádraží jsem pak přemýšlel o tom, proč nás vlastně tolik zajímají lidé, které vůbec neznáme.

Proč dnes tolik lidí sleduje "celebrity"?

Možná proto, že celebrity nám nabízejí jednoduchý obraz úspěchu. Jsou vidět, mají peníze, pozornost, krásné věci, tisíce nebo miliony sledujících. A sociální sítě nám jejich život dávkují po malých kouscích prakticky celý den.

Jenže viditelnost ještě neznamená hodnotu. To mě přivedlo k otázce, co vlastně znamená být celebritou. Sláva sama o sobě přece není důkazem schopnosti, charakteru ani přínosu pro ostatní. Člověk může být slavný proto, že něco mimořádného dokázal. Stejně tak může být slavný prostě proto, že je slavný.

A právě tady mi začíná něco vadit.

Proč obdivujeme slavné lidi, i když nemusí být ničím výjimeční? Protože dnešní svět zaměnil pozornost za hodnotu.

Kdo je hodně vidět, působí důležitě. Kdo má milion sledujících, vypadá úspěšně. Kdo je neustále v médiích, získává status člověka, o kterém bychom měli něco vědět. Jenže to je trochu podivná rovnice.

Cestou z nádraží jsem si vzpomněl například na profesora Jana Pirka. Člověka, který za svou profesní kariéru udělal obrovské množství práce a jehož skutečný význam se nedá měřit počtem lajků pod fotografií.

Vedle něj pak máme celý svět reality show, influencerů, celebrit, modelek, zápasníků a dalších lidí, jejichž hlavním produktem je často právě pozornost. Nechci tvrdit, že každý člověk z této skupiny je prázdný s průvanem mezi ušima, nebo bez hodnoty. To by bylo stejně povrchní jako to, co kritizuji.

Spíš mě zajímá něco jiného:

Proč jsme si jako společnost nastavili právě pozornost jako jedno z hlavních měřítek úspěchu?

Člověk, který se stará o nemocného rodiče. Lékař, který desítky let dělá svou práci bez potřeby být celebritou. Učitel, který ovlivní stovky dětí, aniž by o něm někdy vznikl článek. Někdo, kdo pomůže cizímu člověku a nikam to nevyfotí.

Tyhle věci nemají miliony zhlédnutí. A přesto mohou mít mnohem větší hodnotu než další dokonale nasvícené video ze života někoho, koho jsme nikdy nepotkali.

Proč nás sociální sítě tolik přitahují? Protože jsou postavené na naší pozornosti. Čím déle se díváme, tím lépe pro jejich fungování. A tak dostáváme stále další příběhy, další tváře, další konflikty, další trendy a další důvody, proč ještě chvíli zůstat.

Je to velmi účinný systém.

Jenže člověk by si občas měl položit otázku, jestli skutečně sleduje něco, co ho obohacuje, nebo jen něco, co mu bere čas. A možná právě to je dnes jeden z největších problémů. Ne že mladí lidé sledují celebrity. To dělali lidé vždycky. Jen dnes máme jejich svět permanentně v kapse a algoritmus nám dokáže během několika sekund nabídnout další.

Potřebujeme vůbec celebrity jako vzory? Myslím si, že vzory potřebujeme. Jen bych si přál, abychom trochu víc rozlišovali mezi člověkem, který je slavný, a člověkem, který má co předávat.

Vzorem může být sportovec. Vědec. Lékař. Umělec. Podnikatel. Učitel. Rodič. Nebo úplně obyčejný člověk, který celý život něco poctivě buduje a nikdy se nedostane do médií. Skutečná hodnota totiž nemusí být hlučná a okázalá.

Možná je dokonce často přesně opačná.

Skutečný, plný život se podle mě odehrává z velké části mimo kamery, mimo stories a mimo veřejné hodnocení. V práci, kterou nikdo nevidí. Ve vztazích, které nikdo nesleduje. V pomoci druhým. V odpovědnosti. V hledání pravdy, soucitu a vlastní vnitřní síly.

Jenže na tom se samozřejmě miliony vydělávají poněkud obtížně.

Jak kdysi řekla Hanka Z. ve své písni: "A doba je hladová, žere náš čas."

A tak jsem přišel na Masaryčku, chvíli ještě přemýšlel o tom vlaku a říkal si, jestli někdo z těch mladých lidí jednou zjistí, že život není soutěž o to, kdo bude nejvíc vidět.

Možná ano.

A možná ne.

Ale dovolím si na závěr, stejně jako moji rodiče, jednu akademickou otázku:

Ach jo. Co z vás jednou bude…?