Svět, který jsme si kdysi neuměli ani představit

Vyrostl jsem v době, kdy cesta do zahraničí nebyla samozřejmostí. Dnes můžu sbalit foťák, koupit letenku a vyrazit na pár dní do města, které jsem dřív znal jen z mapy nebo z filmu. Možná právě proto si možnosti cestovat pořád vážím. Neberu je jako něco, co tu bylo odjakživa.

Když jsem byl mladý, o prodlouženém víkendu ve Vídni, Paříži nebo Římě jsme běžně nepřemýšleli. Ne že bychom nechtěli poznávat svět. Jen jsme žili v jiné době a naše představy se přizpůsobovaly tomu, co bylo skutečně možné.

Pamatuju si, jak mi táta říkal, že když budeme mít štěstí, možná pojedeme do NDR. Třeba koupit záclony nebo boty pro děti, protože tam vycházely levněji. A jednou za čas snad k moři do Bulharska. Takový byl náš tehdejší cestovatelský horizont. Dnes to může znít zvláštně, ale tehdy nám to připadalo normální.

O to zajímavější mi připadá, kam jsme se za jeden život posunuli. Dnes je věta "Pojedeme na víkend do Říma" naprosto běžná. Města, která pro nás kdysi patřila skoro do jiného světa, jsou vzdálená jen několik hodin cesty.

Co se za tu dobu změnilo? Cestování je dostupnější, doprava rychlejší a informace máme na dosah ruky. Než někam vyrazíme, můžeme si prohlédnout ulice, památky, hotely i restaurace. Dokážeme si naplánovat cestu do posledního detailu, aniž bychom dané místo kdy navštívili.

A právě tady začíná něco, co mě v poslední době docela zajímá.

Nedávno mi kamarádka, která ráda cestuje, vyprávěla, že chtěla se svými syny vyrazit do dalšího evropského města. Jejich reakce ji překvapila: "Tam už nechci jet. Už jsme to viděli na internetu."

Neberu to jako důvod kritizovat mladší generaci. Spíš mě ta věta přiměla přemýšlet, jestli nám možnost vidět téměř cokoli na obrazovce někdy nenahrazuje chuť zažít to doopravdy.

Je virtuální cestování stejné jako skutečné?

Podle mě není. A nemyslím si, že je to jen otázka generací. Můžete si prohlédnout stovky fotografií Londýna, pustit si video z Říma nebo si virtuálně projít ulice Paříže. Budete vědět, jak ta místa vypadají. Ale nepoznáte, jaké to je opravdu tam být. Neslyšíte ruch města, necítíte vůni ranní kavárny, nezastavíte se u výlohy, která vás zaujme, ani nezabloudíte do uličky, kterou jste původně vůbec nechtěli navštívit. A někdy právě taková náhoda vytvoří vzpomínku, na kterou si člověk pamatuje mnohem déle než na slavnou památku.

Na skutečném cestování mě baví i obyčejné okamžiky. Sednout si na chvíli na lavičku, pozorovat místní, dát si kávu na náměstí nebo jen sledovat, jak se mění světlo na starých domech. Nemusím mít každý den naplánovaný od rána do večera. Někdy je nejlepší právě to, co jsem si předem nenaplánoval.

Internet je skvělý pomocník. Ukáže nám, (někdy) kam jet, co stojí za návštěvu a čemu se třeba vyhnout. Může nás inspirovat a ušetřit spoustu času. Jenže vědět, jak nějaké místo vypadá, ještě neznamená vědět, jaké to je tam být.

Fotografování je pro mě další důvod, proč chci místa poznávat osobně. Foťák mi totiž pomáhá dívat se pozorněji. Když procházím cizím městem, nehledám jen známé památky. Zajímá mě světlo, stín, detail na staré fasádě, člověk, který právě prochází kolem, nebo obyčejná ulice, které si většina návštěvníků možná ani nevšimne.

Ne vždycky vznikne fotografie, se kterou jsem spokojený. To ale není podstatné. Už samotné hledání záběru mě nutí zpomalit a všímat si věcí, kolem kterých bych jinak prošel.

Fotografie pro mě není náhradou skutečného zážitku. Je způsobem, jak si ho všimnout a uchovat.

A možná právě zvědavost je jedním z nejlepších důvodů, proč cestovat. Ne proto, abychom si odškrtli další město na seznamu nebo přidali novou fotografii na sociální sítě. Ale proto, že nikdy přesně nevíme, co nás čeká za další ulicí.

Nevím, jestli má cestování člověka dělat lepším. To mi připadá jako příliš velké tvrzení. Mně osobně ale připomíná, že svět je mnohem větší než naše každodenní okolí. A že někdy stačí změnit prostředí, abychom se na známé věci podívali jinak. Když dnes sedím v letadle nebo procházím ulicemi evropského města, občas si vzpomenu na tátovu větu o NDR, záclonách a botách. Ne s lítostí. Spíš s vědomím, jak moc se za jeden život změnilo to, co považujeme za normální.

Možnost sbalit foťák, koupit letenku a vyrazit poznávat místa, o kterých jsme kdysi ani neuvažovali, není samozřejmost. A byla by škoda si na ni zvyknout natolik, že přestaneme být zvědaví.

Svět dnes máme mnohem blíž.