Svět, který jsme si kdysi neuměli ani představit

Vyrostl jsem v době, kdy cesta do jakéhokoliv zahraničí nebyla samozřejmostí. Dnes můžu sbalit foťak a vyrazit poznávat místa, která pro nás kdysi patřila skoro do jiného světa. Možná právě proto si možnosti cestovat stále velmi vážím. 

Když jsem vyrůstal, cestování do zahraničí nebylo součástí běžných životních plánů.Ne proto, že bychom neměli chuť poznávat svět, ale spíš proto, že jsme byli realisté. Věděli jsme, jak socialistický svět kolem nás fungoval, a podle toho jsme přemýšleli. Pro většinu lidí mé generace nebyla představa, že jednou budeme jezdit jen tak na prodloužený víkend do Vídně, Říma nebo Paříže, úplně reálná.

Nebyl to sen, který bychom si zakazovali. Byla to prostě možnost, která se nám ani nenabízela.

Pamatuji si, jak mi táta říkal, že když budu mít štěstí, "...možná  pojedeme do NDR, třeba koupit záclony, nebo boty dětem, protože tam vycházely levněji. A možná jednou za čas k moři do Bulharska"

A vlastně to tehdy dávalo smysl. Takový byl náš horizont možností i přemýšlení.

Člověk si neplánoval víkend na Montmartre v Paříži, procházku uličkami Florencie, návštěvu Stockholmu nebo večerní posezení v Budapešti. Ne proto, že by ta místa nebyla krásná. Ale protože patřila do jiného světa.

Když se změní nejen svět, ale i naše představa o něm

Dnes žijeme v době, která by mi do mých 22 let připadala téměř neuvěřitelná.

Ne proto, že bych tehdy snil o tom, že budu cestovat po Evropě. Takové sny jsme si často ani nestavěli.

Spíš jsme si neuměli představit, že něco takového bude jednou úplně normální.

Dnes není výjimečné říct: "Pojedeme na víkend do Říma." "Dáme si pár dní v Paříži." "Chtěl bych vidět Florencii."

Města, která pro nás kdysi existovala hlavně na mapě, v knihách nebo ve filmech, jsou dnes vzdálená jen několik hodin cesty.

A možná právě proto si někdy ani neuvědomujeme, jak velká změna se během jednoho života odehrála.

Svět máme blíž než kdykoliv předtím

Nedávno jsem se bavil s kamarádkou, která velmi ráda cestuje. Vyprávěla mi, že chtěla se svými syny vyrazit objevovat další  evropské město. Jejich reakce ji ale trochu překvapila. "Tam už nechci jet. Už jsme to viděli na internetu."

A vlastně mě ta věta zaujala. Ne jako kritika mladší generace.

Spíš jako zajímavý obraz doby, ve které žijeme. 

Dnes máme svět téměř v kapse. Můžeme si detailně prohlédnout ulice měst, všechny památky dřív,  než do nich vůbec přijedeme. Vidíme ty nejlepší fotografie, nejhezčí záběry ve 4K. 

Ale možná právě tam vzniká jeden zvláštní paradox.

Čím snadněji můžeme svět vidět, tím snadnější je zůstat jen u obrazovky.

Protože vidět není totéž jako zažít.

Můžete si prohlédnout stovky fotografií Florencie, můžete si pustit video z Říma, můžete si virtuálně projít ulice Milána

Ale pořád nevíte, jaké to je stát tam opravdu. Slyšet ruch města.

Cítit vůni ranní kavárny. Vidět světlo, které dopadne na starou fasádu právě v ten okamžik, kdy kolem procházíte.

Nevíte, jaký pocit máte, když si najednou uvědomíte:

"Jsem opravdu tady."

A možná právě proto mě baví fotografovat.

Fotografie pro mě není náhrada skutečnosti.

Je to způsob, jak si všimnout okamžiku, který by jinak utekl.

Možná si dnes víc uvědomuji, jaký je to dar. Když dnes sedím v letadle nebo kráčím ulicemi evropského města, někdy si vzpomenu na větu svého táty o NDR, záclonách a botách.

Ne s lítostí.

Spíš s pokorou.

Protože vím, z jakého světa jsem vyšel.

Vím, že možnost sbalit foťák, koupit letenku a jet se podívat na místa, o kterých jsme kdysi ani neuvažovali, není něco úplně samozřejmého.

Možná právě proto si těch cest vážím. Ne proto, že bych chtěl dohnat něco, co mi kdysi uniklo. Ale proto, že dnes můžu zažít něco, co by tehdy mnoha lidem připadalo skoro nemožné 

Svět, který jsme si kdysi neuměli ani představit, je dnes na dosah. A byla by škoda ho jen sledovat na obrazovce.