Vyrostl jsem v době, kdy cesta do jakéhokoliv zahraničí nebyla samozřejmostí. Dnes můžu sbalit foťák a vyrazit poznávat místa, která pro nás kdysi patřila skoro do jiného světa. Možná právě proto si možnosti cestovat stále velmi vážím.

Když jsem vyrůstal, cestování do zahraničí nebylo součástí běžných životních plánů. Ne proto, že bychom neměli chuť poznávat svět, ale spíš proto, že jsme byli realisté. Věděli jsme, jak socialistický svět kolem nás fungoval, a podle toho jsme přemýšleli. Pro většinu lidí mé generace nebyla představa, že jednou budeme jezdit jen tak na prodloužený víkend do Vídně, Říma nebo Paříže, úplně reálná. Nebyl to sen, který bychom si zakazovali. Byla to prostě možnost, která se nám ani nenabízela.

Pamatuji si, jak mi táta říkal, že když budu mít štěstí, "možná pojedeme do NDR, třeba koupit záclony nebo boty dětem, protože tam vycházely levněji. A možná jednou za čas k moři do Bulharska".

A vlastně to tehdy dávalo smysl. Takový byl náš horizont možností i přemýšlení.

Člověk si určitě neplánoval víkend na Montmartru v Paříži, procházku uličkami Florencie, návštěvu Stockholmu nebo večerní posezení v Budapešti. Ne proto, že by ta místa nebyla krásná. Ale protože patřila do jiného světa.

Dnes žijeme v době, která by mi do mých dvaadvaceti let připadala téměř neuvěřitelná. Ne proto, že bych tehdy snil o tom, že budu cestovat po Evropě. Takové sny jsme si často ani nestavěli. Spíš jsme si neuměli představit, že něco takového bude jednou úplně normální.

Dnes není výjimečné říct: "Pojedeme na víkend do Říma." "Dáme si pár dní v Paříži." "Chtěl bych vidět Milán.o"

Města, která pro nás kdysi existovala hlavně na mapě, v knihách nebo ve filmech, jsou dnes vzdálená jen několik hodin cesty. A možná právě proto si někdy ani neuvědomujeme, jak velká změna se během jednoho života odehrála.

Proč dnes cestujeme tak snadno? Protože svět se zmenšil. Cestování je dostupnější, doprava rychlejší a informace o místech máme doslova na dosah ruky. Stačí pár kliknutí a můžeme si naplánovat cestu do města, které jsme před desítkami let znali jen z pohlednice.

Jenže tím vzniká ještě jedna zajímavá otázka.

Nedávno jsem se bavil s kamarádkou, která velmi ráda cestuje. Vyprávěla mi, že chtěla se svými syny vyrazit objevovat další evropské město. Jejich reakce ji ale trochu překvapila. "Tam už nechci jet. Už jsme to viděli na internetu."

A vlastně mě ta věta zaujala. Vůbec ne jako kritika mladší generace. Spíš jako zajímavý obraz doby, ve které žijeme.

Dnes máme svět téměř v kapse. Můžeme si detailně prohlédnout ulice měst, všechny památky dřív, než do nich vůbec přijedeme. Vidíme nejlepší fotografie, nejhezčí záběry ve 4K, videa z dronů, virtuální prohlídky i doporučení lidí, kteří tam už byli.

Je ale virtuální cestování stejné jako skutečné cestování?

Podle mě není.

Můžete si prohlédnout stovky fotografií Londýna, pustit si video z Říma nebo si virtuálně projít ulice, které se vám zlíbí. Pořád ale nevíte, jaké to je stát tam opravdu. Slyšet ruch města. Cítit vůni ranní kavárny. Vnímat, jak se mění světlo mezi domy. Zabloudit v ulici, kterou jste vůbec neměli v plánu navštívit. Sednout si na lavičku a chvíli jen pozorovat lidi kolem sebe.

A hlavně nevíte, jaký pocit máte, když si najednou uvědomíte:

"Jsem opravdu tady."

Internet nám může ukázat, jak místo vypadá. Může nám poradit, kam jít, co navštívit, kde se najíst a co si nenechat ujít. Je skvělý v tom, že nám umožňuje svět předem poznat.

Ale skutečné cestování začíná podle mě až ve chvíli, kdy obrazovku opustíme.

Protože žádná fotografie vám nepředá ranní chlad na ulici, zvuk tramvaje, vůni pečiva z malé pekárny ani světlo, které dopadne na starou fasádu právě v ten okamžik, kdy kolem procházíte.

A možná právě v tom je jeden z paradoxů dnešního cestování.

Čím snadněji můžeme svět vidět, tím snadnější je zůstat jen u jeho obrazovkové podoby.

Právě proto mě také baví fotografovat. Fotografie pro mě není náhrada skutečnosti. Je to způsob, jak si všimnout okamžiku, který by jinak utekl. Když procházím cizím městem s foťákem, nehledám jen slavnou památku. Zajímá mě světlo, stín, člověk, který právě prochází kolem, detail na starém domě nebo obyčejná ulice, které si možná nikdo jiný nevšimne. Fotografie mě vlastně nutí být zvědavý.

A možná právě zvědavost je jedním z nejlepších důvodů, proč cestovat.

Ne proto, abychom si odškrtli další město ze seznamu. Ne proto, abychom měli další fotografii na Instagram. Ale proto, že nevíme úplně přesně, co nás tam čeká. A to je něco, co vám internet úplně nahradit nedokáže.

Nevím, jestli má cestování člověka dělat lepším. To už je možná trochu silná  myšlenka. Mně osobně ale připomíná, že svět je mnohem větší než naše každodenní okolí. A že někdy stačí změnit místo, abychom se na známé věci podívali trochu jinak. Když dnes sedím v letadle nebo kráčím ulicemi evropského města, někdy si vzpomenu na větu svého táty o NDR, záclonách a botách. Ne s lítostí, ale s pokorou.

Protože vím, z jakého světa jsem vyšel.

Vím, že možnost sbalit foťák, koupit letenku a jet se podívat na místa, o kterých jsme kdysi ani neuvažovali, není něco úplně samozřejmého. A možná právě proto nechci cestování vnímat jako samozřejmost.

Svět dnes máme mnohem blíž. Byla by ale škoda zůstat jen u toho, že se na něj díváme.