Vánoční Vídeň & Christkindlmarkt

Vánoční trhy jsou nedílnou tradicí a tak jsme vyrazili na Christkindlmarkt na Rathausplatzu ve Vídní. Jednak jsem to doma slíbil a pak jsem si říkal, že opráším staré vzpomínky, neboť jsem před mnoha lety v této metropoli Rakouského císařství pobýval dost často. Tak předně, před svátky začalo místo sněžení hustě pršet a pršelo pořád. Cesta RegioJetem, byť třídou Relax, připomínala doslova Potěmkinovy vesnice. Ty krásně barevné vagóny jsou jen přetřené staré vagóny, které dostaly nové zátěžové koberce a přečalouněné sedačky. Kultura, nejen cestování cestování (stejně jako mnoha dalších disciplín společnosti) se pozná třeba podle úrovně WC, ale že i v tomhle vlaku a jak říká klasik "30 let po revoluci" nebude možné využívat WC mě při 4 hodinové cestě z metropole do metropole docela zaskočilo. Kdybych měl popsat stav záchodů, které po 90 min., místo uklizení, personál prostě jen tiše zamkl, asi bych s chutí citoval "Otevřený dopis KSČM Tomáše Matonohy" (hajzly posraný, hajzly pochcaný, atd.)  Popis WC RegioJetu najdete na Youtube pod názvem Otevřený dopis KSČM. Před  cestou  RegioJetem na delší trati téměř povinná četba. Vím, že je tam Matonoha trošku košilatější, ale budete bez příkras vědět, do čeho jdete.

Takže, ve Vídni klasika, katedrála Sv. Štěpána, punch, radnice, Hofburg a dlooouho dopředu rezervovaná místa v Hotelu Sacher na sacher dortík s vídeňskou kávičkou, kde se obsluha tváří, že jim hovno nesmrdí a procházejí mezi stoly zážitku chtivých turistů s jakýmsi blazeovaným nadhledem. Kdo mě zná tuší, že Sacher mi prostě nechutná, na mě je prostě moc čokládovej. A protože se časový limit, který máte na konzumaci určený (abyste tam jen nežvanili u kávičky, se blížil ke konci, řekli jsme si, že se nenecháme vyhazovat a půjdeme sami.

A tak jsme si s Irčou druhý den náladu spravili až pořádným 30cm "wiener schnitzellem" připraveným u Figlmüllera z vepřové panenky s vídeňským bramborovým salátem, lehce postrašeným polníčkem (proč?) podle tradiční receptury zhruba z roku 1905. K tomu pár dvojek bílého Grüner Veltliner Bisamberg a hned byl ten den veselejší.

Ale já vlastně stejně musím říct, že od roku 1989 trpím takovým vnitřním osobním pocitem, že Vídeňáci prostě nemají čechy rádi, že asi možná dodnes nerozdejchali rozpad Rakousko- Uherské říše, nebo také spíš nájezdy českých zlodějů po revoluci. Ale plně chápu ten druhý důvod, že když zažili nájezdy českých autobusů, plných lidí, kteří neměli peníze na nákupy, ježí se jim vlasy na hlavě, když slyší češtinu. Když jsem dříve pobýval ve Vídni, byly ještě na mnoha vchodových dveřích prodejen lístky s nápisy "Cesi prosim nekradte" A asi i kvůli této hanbě, kterou nějak vztahuji také na sebe, ač jsem ve Vídni nikdy nic nezcizil, jsem se tam vlastně nikdy necítil dobře. A navíc, jako chlapec z OstBlocku, podezřívaný z toho, že si vztahem s vídeňačkou chce "polepšit"  jsem nebyl žádné terno.

Takže,  vlastně se nic se nezměnilo, do Vídně já osobně už nemusím a pokud bych musel, tak chci alespoň na malý kafe und Kuchen do Café Hawelka, protože tam ještě ten genius loci cítíte. A tak jsme tam seděli, dlabali štrůdl a přemýšleli, kde asi tak sedával Andy Warhol, Friedensreich Hundertwasser jehož architektura mi trošku připomíná Gaudího, spisovatel Arhur Miller a další giganti. Já mám vlastně rád intelektuální prostředí, možná tím podvědomě doháním, že jsem tomu učení ve škole moc nedal….