Výlet do Milána

Prostě nemám rád sakrální stavby. Jsou nádherné z architektonického hlediska, jako důkaz lidské kreativity a umu, ale jako symbol  skromnosti, tedy jedné ze čtyř základních mravních ctností, mi opravdu nesedí. Nicméně jsem zcela vědomě potlačil svou nevoli a těšil se na Milánský skvost číslo jedna a místo, kde tluče milánské srdce, Duomo di Milano. Stojí v samém srdci města v obležení dalších významných památek a honosných paláců, v místě oblíbených dostaveníček nejen místních obyvatel, a je svědkem milánské historie. Nenechali jsme si ujít ani nezapomenutelný výhled z jeho střechy na Piazza del Duomo. Katedrála Narození Panny Marie" je pátou největší katedrálou a největší v Itálii, resp. 2. největší na Apeninském poloostrově po Bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Jedním z nejzajímavějších faktů o Duomo di Milano je, že stavba začala v roce 1386 a skončila v roce 1900. Tedy, rubali na něm 600 let a v současnosti jsou kanály Navigli, které sloužily především k dovozu mramoru živou částí města s bary, obchody a pouličními trhy.

A v okamžiku, kdy mým údivem nad touto stavbou začala pomalu prosakovat hořkost nad "skromností církve" protože celá stavba je z růžového a bílého kondogliánského mramoru, vč. 3,400 soch, 700 mramorových postav a 135 chrličů začal naštěstí na náměstí hrát busker "Highway to Hell" od AC/DC… Jak příznačný signál k zaplašení chmur.

Pak už jen spaghetti Carbonara, po mnoha a mnoha letech svetřík z Benettonu (kdysi dávno můj úplně nejvíc, nejoblíbenější obchod, kvůli paletě barev a kontroverzním reklamám Oliviera Toscaniho, které dodnes považuji za skvělé,