Výlet do Vysokých Tater & cappuccinko na Lomničáku

Protože nám ve zběsilé  COVIDové době propadla celá dovolená na Slovensku a nový majitel Penzionu Čerešňový sad nám bez náhrady a diskusí zrušil zaplacený poukaz, (......keď ti to pomôže, poslúž si....)! rozhodli jsme se ještě přeci jen dát Slovensku  jednu šanci a podívat se na Lomničák. Řekli jsme si, že bez velkých očekávání dáme halušky, nějakou kolibu a vyjedeme na Lomničkák, kde si dáme kapučínko. Kamarádka Alena mi vyprávěla cosi o Popradské mafii, Tatranské mafii, do toho na Slovensku aktuálně probíhá "válka policajtů" a takže to může být jen lepší...

Při příjezdu na Slovensko z rádia zpívá Kristína (Peláková) mou oblíbenou a chytlavou písničku Najkrajšie stromy sú na Horehroní, to tiché bratstvo, vraví mi poď.
Sem sa vždy vrátim, keď ma niečo zroní.
Vravia to stromy, z pliec to zhoď.

Doufámě, že nás nič nezroní a vyrážíme na  procházku okolo Štrbského plesa, po ní následovalo ubytovávání a po něm jsme vyrazili do centra Popradu na večeři. V centru Popradu již stojí podium a chystá se překvapivě koncert Kristíny. No, proč ne, večeři se živou hudbou jsme si dlouho nenaordinovali a znovu, tentokrát živě, jsme se nechali ujišťovat, že "Najkrajšie stromy sú na Horehroní." Ráno po snídani jsme pohledem z hotelového pokoje pozorovali Lomničák, halící se do mraků a netrpělivě jsme vyrazili, vybaveni různými kódy, aplikací GoPass, potvrzovacími smskami a vytištěnými emaily. Tuto atrakci sice provozuje jedna firma, ale na každou část lanovky, chtějí vidět něco jiného, takže kromě jistoty v podobě vytištěných emailů, neustále hledáte v aplikaci Gopass potvrzení toho, či onoho, ten či onen aj hentý kód. Jsem si zcela jist, že by se dala cesta na Lomničák vyřešit dvěma kódy v "povinné" aplikaci, ale zase by to nebyla taková legrace, když po vás najednou chce obsluha lanovky vidět email, kterým vám před měsícem potvrdili v době registrace do aplikace, že Vám prodali jízdenky na lanovku. A pro každého cestujícího musíte mít samostatný registrovaný profil.

A jen tak pro vaše info: 2 jízdenky na Lomničák + 2x prosecco + 2x cappuccino = 2 zpáteční letenky Praha - Londýn. Podotýkám, že koupit dvě zpáteční letenky do Londýna je i technicky mnohem jednodušší a transparentnější, než si na vybrané datum zajistit lanovku.

Cesta na Lomničák je samozřejmě moc hezká, ta malá zavěšená kabina, známá nejen z Anděla na Horách, se skoro nezměnila, ale to počasí, tak počasí na hoře se mění 3x během pěti minut. Ale při troše štěstí a trpělivosti se mraky ve výšce 2634m nad mořem alespoň na chvíli rozestoupí a vy si užijete nádherný výhled. A když 100m pod vámi letí vrtulník, připadáte si jako orel skalní.

Jen mě zaskočilo, že kamkoliv přijdete, na benzínku, ke stánku s občerstvením, do restaurace na večeři, do baru na panáky(y), či  do hotelu, tak slováci obecně, jsou otrávení a nepříjemní. Ráno, odpoledne, večer….. Nevím vlastně proč jsem žil v představě, že Slováci jsou bodří, přátelští bratia. Chápu, že žít v lokalitách, kde je hlavní obživou nikdy nekončící turistický ruch je asi někdy na nervy a možná je to strašně stereotypní a ubíjející životní styl. Ale zase na druhou stranu se nemohu zbavit vtíravé otázky, kterou jsme chtěl mnohokrát vyslovit    "…. a co byste tu jako bez těch "pojebaných turistou" asi tak dělali?" 

Takže, Lomničák na seznamu přání odškrtnut, negativní vzpomínky zahnány a myslím si, že se už pro příště bez Slovenska obejdu.