Vzduch si pamatuje: proč nás vůně vracejí do dětství

Vzduch si pamatuje: proč nás vůně vracejí do dětství

Stává se mi občas, že jdu třeba po ulici, otevřu dveře nebo kolem mě někdo projde, a najednou je to tady. Na zlomek vteřiny ucítím něco ve vzduchu a na ještě menší zlomek vteřiny už nejsem tady. Jsem třeba na chodbě školky, dvorku ve Slezské, kde jsme si hráli, je mi 5 let.......

Než flashback stihnu pochopit, uvědomit si co se stalo, je to prostě pryč. Zůstane po tom jen zvláštní teplo, jako když v místnosti někdo právě zhasl svíčku.

Dlouho jsem si myslel, že je to moje drobná zvláštnost. Pak jsem zjistil, že to má jméno. Proustův efekt je situace, kdy nám vůně nebo chuť okamžitě vrátí zapomenutou vzpomínku, včetně pocitů, které ji tehdy provázely. Pojmenoval ho podle francouzského spisovatele Marcela Prousta, který ve svém slavném románu popsal, jak mu chuť madeleine namočené v čaji otevřela celé dětství.

Je zvláštní, že něco tak tiché dostalo jméno právě v literatuře. Možná proto, že vědci to vysvětlovali až o století později.

Vzduch, který nese víc, než cítíme

Proč nás vůně vracejí do minulosti, má překvapivě jednoduchou odpověď. Signál z čichu nejde do mozku oklikou, jako to dělá zrakový nebo sluchový vjem. Vede docela krátkou cestou přímo do míst, která zpracovávají emoce a paměť, do amygdaly a hipokampu. Vůně proto nejdřív zasáhne pocit a teprve potom, pokud vůbec, přijde slovo.

Říkám si, že je to skoro poetické. Rozum přichází pozdě a přitom srdce už dávno ví.

A pak je tu ještě jedna věc, která mě dostala. Švédští vědci Willander a Larsson zjistili, že vzpomínky vyvolané vůní nás nejčastěji vracejí do prvních deseti let života. Slova nebo obrázky otevírají spíš pozdější mládí. Čich si zřejmě pamatuje tu nejstarší vrstvu nás, tu, ke které se jinak nedostaneme.

Místa, která si pamatuju nosem

Možná proto se mi to hodně děje na cestách. Fotka mi připomene, jak místo vypadalo. Vůně mi připomene, jaké to tam bylo. Ke spoustě míst mám tenhle čichový vjem silnější než fotku.. Jako fotograf sbírám světlo, kompozice a okamžiky. A přitom ty nejhlubší vzpomínky se mi nikdy neuložily do snímku. Jsou schované ve vzduchu a čekají, až kolem nich půjdu

Co s tím

Nic. A to je na tom možná to nejhezčí. Tyhle okamžiky se nedají vyvolat ani zachytit, jen si jich všimnout, když příjdou. Zastavit se na tu zlomek vteřiny, nechat se odnést a pak se tiše vrátit.

Říká se, že vzpomínky jsou uložené v hlavě. Já si čím dál víc myslím, že žijí všude kolem nás a jen občas, když je vzduch správně laděný, se nám připomenou.